Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

Jakub Koval - jeho knižní díla

Povídání o první knize

 

Povídání o díle „Příběhy Ohnivých šípů“.
I když toto dílo uvádím jako své první, je to rukopis psaný v mládežnických letech a v současnosti pracuji na tom, aby to bylo k vydání a čitelné pro děti ve věku 8-12 let, o kterých to je. Jsou to příběhy psané podle vlastních zážitků s mými přáteli z doby, kdy jsme byli ještě dětmi. Příběhy vypraví o tom, jak dětí z panelákového sídliště z Ostravy trávily volné dny v okolí a především v přilehlých horách Beskydech, kde zažívaly spousty nevšedních napínavých, veselých, i poučných momentů.
 
Rozhovor vede studentka SŠ za účelem tvorby referátu do předmětu ČJ - literatura. 2009
 
 
 
Pojďme se pobavit o vaší první tvorbě. "Příběhy Ohnivých šípů." Řekl byste sám něco na úvod, než se začnu ptát?
 „Musím vás předem upozornit, že neumím být stručný. To dílo jsem nazval Příběhy Ohnivých šípů, ale jestli to jednou upravím tak, abych si troufnul to vydat, musel bych tomu dát jiný název, aby si někdo nemyslel, že kupuje nějaké indiánské povídky."
 
Pojmenovali jste svou partu pod vlivem nějakých indiánských filmů, nebo to byla spíše náhoda?
 
 "Spíše taková shoda. Víte, nebylo nám ještě ani deset let, když jsme zakládali naši partu a fungovali jsme dlouho bez názvu. To až později jsme cítili potřebu si dát jméno. Inspirací mi byla trampská osada mého otce. Ona mi byla inspirací ve více věcech, ale tím názvem to začalo. Otec měl skvělou trampskou partu a měli jméno a já pak chtěl pro svou partu taky jméno. Bylo to už po revoluci, která proběhla roku 1989 a v televizi se vysílal zakázaný seriál Rychlé šípy pod pana Foglara. To byla poslední kapka vidět tento seriál a samozřejmě pod vlivem toho nás nenapadlo nic originálnějšího, než dát partě skoro stejné jméno Ohnivé šípy. Sestra to naštěstí rozumově zdůvodnila, že ohnivé proto, že nás hřeje přátelství, jako táborový oheň, a šípy proto, že umíme všichni rychle běhat. Udělali jsme si cedulky se znakem party a nosili je venku připnuté na teplákovce, aby všichni viděli, že jsme jedna parta, a že patříme k sobě. Ale je fakt, že ty visačky fungovaly jen chvilku. My jsme byli malí a byli jsme na to pyšní, ale starší děti v ulici se neubránily posměškům a my jsme přeci jen nebyli tak naivní, takže jsme se s tím záhy rozloučili."
 
Je to vaše první dílo, ale přesto nevydané?
 
"Tak předně jsem jen amatérský spisovatel a žádné mé dílo v současnoti nikdo nevydává. Ty dokončené, způsobilé k vydání, pouze vytisknu, když si je někdo blízký přeje, nebo když někdo najde tyto stránky a má o to zájem. Ty příběhy Ohnivých šípů beru jako své první dílo, protože je to skutečně první věc, kterou jsem kdy začal psát, ale je to v původním rukopisu z doby, kdy mi bylo nějakých čtrnáct až sedmnáct let a nemá to takovou úroveň, abych to někomu dával číst, natož to vydal. Chci ho celé přepsat. Už jsem vlastně několikrát začal, ale bude to na dlouho. Nedaří se mi totiž skloubit dva záměry. Přepsat to tak, aby to mělo úroveň a zároveň to celé udržet snadno čtivé pro mládež ve věku kolem deseti let, pro kterou to chci psát. Navíc to vznikalo v posledním desetiletí dvacátého století a to trochu zvyšuje náročnost na to, aby to bylo v současnoti zajimavé."
 
 
Neuvažoval jste o tom, že byste to upravil tak, aby to bylo jakoby ze současnosti?
 
"Ne, to rozhodně ne. Vypráví to o tom, co zažila naše parta a pokud chci psát o ni, tak to nemohu posouvat do jiného časového pásma. Neznamená, že když je to o době před 25 lety, že by to nebylo pro mládež zajímavé, ale když tam píšu, že jsme šli se sběrem, nebo jezdili na káře, musím to trochu vysvětlit. Ale to jsou asi tak jediné komplikace. Záměrem je popsat současným dětem, jak jsme se kdysi uměli zabavit a přátelit, skutečné přátelit. Vyprávěním o zážitcích s mými kamarády chci dát návod mládeži, jak trávit volný čas nejen u počítače a mobilního telefonu. Já je chci touto knihou od těchto věcí právě odpoutat a ukázat jim cestu ke skutečnému přátelství a reálnému životu. Úspěch by byl, kdyby dítě po přečtení vstalo a šlo zazvonit kamarádovi na dveře, aby si spolu povídali venku."
 
 
Jak to tak přijde na chlapce, že začne ve čtrnácti psát sbírku příběhů?
 
"Tak když jsem začal, byl jsem v osmé třídě základní školy a bylo mi čtrnáct, takže už to není ten ryze dětský, chlapecký věk, jak říkáte, kdy jdete od zážitku k zážitku a berete to všechno, jak to přichází a odchází. Už si chcete něco zapamatovat, chcete si něco schovat na památku. Přišlo mi to jako dobrý nápad to sepsat, abychom si pak společně s partou za pár let při přečtení zavzpomínali a zasmáli se. A já jsem se v tom vyžíval a cítil jsem tam takovou seberalizaci."
 
 
Dobře, tak to už se bavíme spíše o tom, jakým způsobem vás tato záliba naplňovala, ale jak jste tedy začal? Ty příběhy byly počátkem vašeho zájmu k psaní knih? Kde byl samotný počátek, že jste vůbec začal psát toto konkrétní dílo? Jak jste k tomu dospěl? Řekl jste si jednoho dne: Napíšu o nás knihu?
 
"Ne. Tak jednoznačné a rychlé rozhodnutí to nebylo. Jestliže budu pátrat úplně po počátečních impulsech, tak myslím, že to začalo tím, když jeden člen z naší party přinesl obrovskou kroniku. Kovové rohy, nápis kronika byl písmem zlaté barvy. To byl pro nás úplně posvátný den, jak jsme se dovnitř na první stranu všichni podepsali a vložili první fotku.
Jelikož jsem byl nejstarší, nechali na mě její vedení. Lepit fotky a psát k nim komentáře. No a jak jsem tam po každém výletu lepil ty fotky a psal, co jsme kde prožili, psal jsem ke každé fotce stále více a více vět. Kroniku jsme však chtěli udržovat spíše jako fotoalbum s jednoduchými popisky a já si pokaždé od kamarádů vyslechl: „Jé, ty ses zase rozepsal.“
Tak jsem se jednou rozhodl, že to všechno, co chci zaznamenat textem, zaznamenám zapsáním někam bokem. Mimo kroniku. No a tak vlastně došlo ke psaní této sbírky příběhů.
Kamarádi se divili, že si vždy všechno tak pamatuji, ale bylo to i tím, že už na samotném výletu jsem myslel na to, abych měl co napsat do kroniky a dobré momenty a zážitky jsem si prostě opakoval v hlavě a ukládal si je do své paměti právě proto, abych je nezapomněl zapsat."
 
 
Takže první kapitola je váš první zápisek? První příběh?
 
"První kapitola je první příběh z těch, na které jsem si vzpomněl, ale nebylo to úplně to první, co jsem napsal. Když jsem dopsal opravdu první psaný příběh, uvědomil jsem si, jak hodně mě psaní baví. Zavzpomínal jsem a sepsal jsem i starší zážitky a výlety, které jsme spolu s partou absolvovali. Kapitoly jsou tedy seřazeny chronologicky správně tak, jak jsme ty příběhy prožili, ale prvních pár kapitol jsem vlastně dopsal až zpětně po té, co jsem měl  už zapsano několik kalendářně novějších výletů."
 
 
Je tam vše podle skutečnosti?
 
"No... podle skutečnosti.... Teď to přepisuji, doplňuji přímé věty, doplňuji děj a samozřejmě to po těch desítkách let nejde doslovně a přesně. Nicméně snažím se co nejvíce držet skutečnosti, která je základ. Nějaké ty odlišnosti od skutečnosti tam rozhodně budou. Vždyť utvářím ucelené příběhy na základě jen útržkových vzpomínek. Co si nepamatuji, musím domyslet, aby měl příběh smysl. V tom starém originálu jsou dokonce dvě kapitoly, z jejichž obsahu není pravda nic. Měli jsme něco v plánu a nevyšlo to, tak jsem o tom napsal, jako by se to opravdu stalo."
 
 
Co na to vaši kamarádi, že tam není všechno podle pravdy? Četli to?
 
"Dal jsem jim to kdysi přečíst, když jsme byli ještě všichni děti a parta fungovala. Vlastně kdykoliv jsem dopsal kapitolu a vytiskl to, půjčili si to k přečtení. Bavilo je mimo jiné i to, jak srovnávali, co jak prožili, a jak jsem to vnímal já. Dokonce jeden z kamarádů mi to jednou vracel a povídá: „Na tohle už si vůbec nevzpomínám,“ a já se hlasitě rozesmál, protože hovořil zrovna o jednom z těch dvou příběhů, který jsem si od základu vymyslel. A přesto – povedlo se mi to napsat hodně pravdivě, když i on sám si neuvědomil, že to není pravda. Ostatním už jsem to raději řekl dopředu."
 
 
Uvedete pak v knize, které dva příběhy jsou úplně smyšlené?
 
"Víte, původní podobu těch mých zápisků, to, jak jsem to tehdy sepsal, všechny ty kapitoly, to čtenář nikdy nespatří. Do díla, které bych vydal, jsem si vybral jen pár příběhů, protože některé opravdu mají význam pro mě a mé kamarády jako zapsaná vzpomínka, ale pro čtenáře by to asi nebyly zajimavé kapitoly. Takže to, co vydám, nebude úplný přepis toho, co jsem tehdy v mládi sepsal.
Vydaná kniha bude výběr několika nejlepších příběhů a jsem rozhodnutý neuvádět tam ty dva úplně vymyšlené díly. Chci, aby tam bylo to, co vzniklo na základě pravdivé "předlohy".
Nemám v plánu vytvářet něco extra velkého. Je to přeci jen pro mladé čtenáře. Navíc cíle našich výletů se opakovaly a naše zážitky, které pro nás sice měly pokaždé jiný význam, by se v očích čtenářů opakovaly také, takže přepis všech kapitol, které mé zápisky z té doby obsahují, by neměl smysl. Plánuji, že se bude jednat o dva díly, budou to malé výtisky, kdy jeden bude tvořen spíše krátkými povídkami pro čtenáře vevěku přibližně osm až jedenáct let a druhý bude o něco bohatěji rozepsaný, určený pro zdatnější čtenáře věku řekněme deset až třináct let."
 
 
Na to jsem se chtěla zeptat, pro jaký věk dětí to bude, ale vy se vždy tak rozpovídáte, že rovnou odpovídáte na další mé otázky. Tak dál. Prožil jste si při psaní ty jednou prožité události znovu?
 
 
"Samozřejmě. To jinak ani nejde. Navíc na tom bylo vzácné to, že já si to vše znovu prožil a promítnul před očima i za mé kamarády a vlastně jsem se tak pravidelně dostával do jejich kůže. Každý spisovatel prožívá život všech postav, ale když jde přímo o vaše přátele, o to více vás to s nimi citově sváže."
 
 
 
Takže by se dalo říci, že spisovatelé jsou mimořádně empatické osobnosti?
"To rozhodně. O tom žádná. Musí se vždy hluboce vžít do všech postav svých knih. Jinak by to ani nedovedli popsat a nedovedli by tvořit příme věty."
 
Jste stále spolu? Fungujete pořád jako parta?
"Ne. Naše parta se úplně rozplynula. Kamarády jsem viděl naposledy na jednom úplně náhodou zorganizovaném srazu, a to už je taky hodně let a nepřišli všichni. Ze sedmi se nás sešlo pět. Jako děti věku základní školy jsme byli úžasně sehraní a spjatí přátelstvím. Střední škola nás změnila, odloučila. Poznali jsme nové lidi, rozšířily se nám obzory, každý měl jiné koníčky. Občas jsme se náhodně potkali, pobavili se spolu jak se kdo má, ale jako parta jsme už nefungovali."
 
 
Vzpomínáte na ta léta rád?
 
"Určitě. Díky partě, kterou jsem měl, jsem prožil nádherné, úžasné dětství. Spoustu krásných zážitků. A že byli mí přátelé o tři roky mladší, tak jsem si s nimi vlastně to dětství i prodloužil. Já jsem na střední škole žil pro naši partu. Pořád pro mě byli ti nej. Odloučilo nás, jakmile nastoupili na střední školu i ostatní. Mí spolužáci na střední škole zkoušeli své první pivo a podobně a já trávil víkend na Čeladné, kde jsem s kamarády lyžoval, boboval, stavěl bunkr ze sněhu. Rozhodně nemám pocit, že bych se tím o něco připravil. Mohl bych se rozepsat o detailech, ale o tom se možná někdy dočtete v knize, jak co bylo a jak vše dopadlo."
 
 
Je to kniha pro mládež. Bude mít i nějaký výchovný charakter?
 
"Jen podprahově. Mám v plánu touto cestou zapůsobit na mládež a ukázat jim možnosti skvělé zábavy, která je v současnosti zapomínána. Chci jim povyprávět o tom, co je to skutečné přátelství a ukázat, jak je možné si ho prožít a byl bych rád, kdyby se tento "vzkaz" dostal do rukou i jejich rodičům. Nebojím se ani toho, že se v těch příbězích nepíše o počítači či mobilním telefonu. Je mi ctí a je to vlastně cílem ukázat mládeži, jak snadno a hravě a zábavně jsme to zvládali i bez těchto zařízení.
Dnes se mládež chlubí stovkami kamarádů získaných na sociální síti, ale pochybuji, že jim to přináší to, co nám přineslo přátelství v sedmi lidech. Mnoho odborníků o tom mluví, že to pro sociální vývoj mladých není nic dobrého. A tak to, co pro nás devadesátých letech dvacátého století, i ve starších dobách bylo normální, je třeba současné mládeži říkat a vyprávět jim o tom, aby věděli, jak na to. Jak získat opravdové kamarády."
 
 
Budu se těšit, až to dopíšete a vydáte.
 
"Děkuji. Já také. Cíl se blíží."

 

 

 

 

 

TOPlist