Založit webové stránky nebo eShop
 

Jakub Koval - jeho knižní díla

Povídání o první knize

 

Nabízíme vám krátký rozhovor o díle „Příběhy Ohnivých šípů“.
I když toto dílo uvádí autor jako své první, je to rukopis psaný v mládežnických letech a nemá v plánu je vydat.
Jsou to příběhy psané podle vlastních zážitků autora s jeho přáteli z doby, kdy byli ještě dětmi. Příběhy vypraví o tom, jak dětí z panelákového sídliště z Ostravy trávily volné dny především v přilehlých horách Beskydech, kde zažívaly spousty nevšedních napínavých, veselých, i poučných momentů.
 Mimo jiné jsem se chtěla zeptat, proč toto dílo, ač bylo první,  ještě není vydáno. Bylo mi řečeno, že už to není cílem autora.  
 
 
 
Pojďme se pobavit o vaší první tvorbě. "Příběhy Ohnivých šípů." Řekl byste sám něco na úvod, než se začnu ptát?
 „To dílo jsem nazval Příběhy Ohnivých šípů, ale kdyby se něco změnilo a chtěl bych to vydat, určitě to přejmenuji, aby si někdo nemyslel, že kupuje nějaké indiánské povídky. Víte, nebylo nám ještě ani deset let, když jsme zakládali naši partu, a protože v té době zrovna běžely v televizi Foglarovy Rychlé šípy, nenapadlo nás nic originálnějšího, než dát partě jméno Ohnivé šípy. Udělali jsme si cedulky se znakem party a nosili je venku připnuté na teplákovce, aby všichni viděli, že jsme jedna parta, a že patříme k sobě. Ale je fakt, že ty visačky fungovaly jen chvilku. My jsme byli malí a byli jsme na to pyšní, ale starší děti v ulici se neubránily posměškům a my jsme přeci jen nebyli tak naivní, takže jsme se s tím záhy rozloučili.
Beru to jako své první dílo, ale je to v původním rukopisu z doby, kdy mi bylo nějakých čtrnáct až šestnáct let a nemá to takovou úroveň, abych to někomu dával číst, natož to vydal. Chci ho celé přepsat. Už jsem vlastně několikrát začal, ale bude to na dlouho. Nedaří se mi totiž skloubit dva záměry. Přepsat to tak, aby to mělo úroveň a zároveň to celé udržet snadno čtivé pro mládež ve věku od deseti do patnácti let, pro kterou to chci psát. Navíc to vznikalo v posledním desetiletí dvacátého století, takže budu mít ještě kus práce s tím, aby to bylo nyní a v budoucnu pro mládež přínosné a zajimavé.“
 
Neuvažoval jste o tom, že byste to upravil tak, aby to bylo jakoby ze současnosti?
 
"Ne, to rozhodně ne. Vypráví to o tom, co zažila naše parta a pokud chci psát o ni, tak to nemohu posouvat do jiného časového pásma. Čtenář bude samozřejmě předem seznámen s tím, že se dočte, jak fajn to bylo před pár lety a že nebude číst o tom, co dobře zná. Vyprávěním o zážitcích s mými kamarády chci dát návod mládeži, jak trávit volný čas a nejen to. Chci zachytit otázky a problémy, které jsme tehdy jako děti - mládež řešili a poskytnout tak vlastně rady těm, kteří by to četli a řeší třeba něco podobného. Rozhodně se tam ale nebudu přemisťovat do současnoti a řešit potíže dětí se sociálními sítěmi a podobně. To je jednak velmi ohrané, jednak velmi specifické téma, které za pár let nemusí být tak palčivé. Já je chci touto knihou od těchto věcí právě odpoutat a ukázat jim právě cestu zpátky ke skutečnému přátelství a reálnému životu. Když chcete napsat knihu tak, aby byla přitažlivá i za deset, dvacet, či sto let, musíte s prvky, které jsou typické pro určitou dobou, zacházet velmi citlivě a vůbec nejlepší je se jim vyhnout.
 
 
Jak to tak přijde na chlapce, že začne ve čtrnácti psát sbírku příběhů?
 
Tak když jsem začal, byl jsem v osmé třídě základní školy a bylo mi čtrnáct, takže už to není ten ryze dětský, chlapecký věk, jak říkáte, kdy jdete od zážitku k zážitku a berete to všechno, jak to přichází a odchází. Už si chcete něco zapamatovat, chcete si něco schovat na památku. Krom toho jsem samozřejmě dal do těch textů kus sebe a vytvářel jsem si tam prostor se k určitým věcem  vyjádřit. Když si uvědomíte, jakým způsobem se někdy mládež v tomto věku hledá, jak se snaží vyjádřit a zanechat stopu… smích… no patřil jsem k těm tišším a nenápadným.
 
 
 
Dobře, tak to už se bavíme spíše o tom, jakým způsobem vás tato záliba naplňovala, ale jak jste tedy začal? Ty příběhy byly počátkem vašeho zájmu k psaní knih? Kde byl samotný počátek, že jste vůbec začal psát toto konkrétní dílo? Jak jste k tomu dospěl? Řekl jste si jednoho dne: Napíšu o nás knihu?
 
Ne. Tak jednoznačné a rychlé rozhodnutí to nebylo. Jestliže budu pátrat úplně po počátečních impulsech, tak myslím, že to začalo tím, když jeden člen z naší party přinesl obrovskou kroniku. Kovové rohy, nápis kronika byl zlatým písmem. To byl pro nás úplně posvátný den, jak jsme se dovnitř na první stranu všichni podepsali a vložili první fotku.
Jelikož jsem byl nejstarší, nechali na mě její vedení. Lepit fotky a psát k nim komentáře. No a jak jsem tam po každém výletu lepil ty fotky a psal, co jsme kde prožili, psal jsem ke každé fotce stále více a více vět. Kroniku jsme však chtěli udržovat spíše jako fotoalbum s jednoduchými popisky a já si pokaždé od kamarádů vyslechl: „Jé, ty ses zase rozepsal.“
Tak jsem se jednou rozhodl, že to všechno, co chci zaznamenat textem, zaznamenám zapsáním někam bokem. Mimo kroniku. No a tak vlastně došlo ke psaní této sbírky příběhů.
Kamarádi se divili, že si vždy všechno tak pamatuji, ale bylo to i tím, že už na samotném výletu jsem myslel na to, abych měl co napsat do kroniky a dobré momenty a zážitky jsem si prostě opakoval v hlavě a ukládal si je do své paměti právě proto, abych je nezapomněl zapsat.
 
 
Takže první kapitola je váš první zápisek? První příběh?
 
První kapitola je první příběh z těch, na které jsem si vzpomněl, ale nebylo to úplně to první, co jsem napsal. Když jsem dopsal opravdu první psaný příběh, uvědomil jsem si, jak hodně mě psaní baví. Zavzpomínal jsem a sepsal jsem i starší zážitky a výlety, které jsme spolu s partou absolvovali. Kapitoly jsou tedy seřazeny chronologicky správně tak, jak jsme ty příběhy prožili, ale prvních pár kapitol jsem vlastně dopsal až zpětně po té, co jsem měl  už zapsano několik kalendářně novějších výletů.
 
 
Je tam vše podle skutečnosti?
 
No... podle skutečnosti.... Teď to přepisuji, doplňuji přímé věty, doplňuji děj a samozřejmě to po těch desítkách let nejde doslovně. Nicméně snažím se co nejvíce držet skutečnosti, která je základ. Nějaké ty odlišnosti od skutečnosti tam rozhodně jsou. Někdy jsme třeba za den zažili tolik, že jsem to byl shopen napsat jako víkend, jindy jsem do jednoho příběhu vměstnal zážitky z více akcí. V originálu jsou dokonce dvě kapitoly, z jejichž obsahu není pravda nic. Ta první vznikla tak, že jsem jen se dvěma kamarády z party absolvoval jeden nezajimavý jednodenní výšlap a já z toho udělal víkendovou dobrodružnou historku. Druhá pak vznikla vlastně podobně. Byl jsem sám na jednom letním táboře a během jedné tůry jsem nasbíral inspiraci a napsal druhý takový smyšlený díl o naší partě. A další, poslední takový zásadní rozdíl všech těch příběhů od skutečnosti je, že ne vždy jsme byli na určitých místech spolu všichni, ale já to psal tak, jako by to tak bylo.
 
 
 
Co na to vaši kamarádi, že tam není všechno podle pravdy? Četli to?
 
Dal jsem jim to kdysi přečíst, když jsme byli ještě všichni děti. Vlastně kdykoliv jsem dopsal kapitolu a vytiskl to, půjčili si to k přečtení. Bavilo je, co jsem si tam navymýšlel. Respektive bavilo je i to, jak srovnávali, co jak opravdu prožili, a jak jsem to já přetvořil. Dokonce jeden z kamarádů mi to jednou vracel a povídá: „Na tohle už si vůbec nevzpomínám,“ a já se hlasitě rozesmál, protože hovořil o jednom z těch dvou příběhů, který jsem si od základu vymyslel. A přesto – povedlo se mi to asi napsat hodně pravdivě, když i on sám si neuvědomil, že to není pravda. Ostatním už jsem to raději řekl dopředu.
 
 
Uvedete pak v knize, které dva příběhy jsou úplně smyšlené?
 
Víte, původní podobu těch mých zápisků, to, jak jsem to tehdy sepsal, všechny ty kapitoly, to čtenář nikdy nespatří. Do díla, které bych vydal, jsem si vybral jen pár příběhů, protože některé opravdu mají význam pro mě a mé kamarády jako zapsaná vzpomínka, ale pro čtenáře by to asi nebyly zajimavé kapitoly. Takže to, co vydám, nebude úplný přepis toho, co jsem tehdy v mládi sepsal.
Vydaná kniha bude výběr několika nejlepších příběhů a jsem rozhodnutý neuvádět tam ty dva úplně vymyšlené díly. Chci, aby tam bylo to, co vzniklo na základě pravdivé "předlohy".
Nemám v plánu vytvářet něco extra velkého. Je to přeci jen pro mladé čtenáře. Navíc cíle našich výletů se opakovaly a naše zážitky, které pro nás sice měly pokaždé jiný význam, by se v očích čtenářů opakovaly také, takže přepis všech kapitol, které mé zápisky z té doby obsahují, by neměl smysl. Plánuji, že se bude jednat o dva díly, budou to malé výtisky, kdy jeden bude přímo určený pro menší čtenáře řekněme třetích až pátých tříd základní školy, druhý bude určený pro  mládež ve věku přibližně deseti až třinácti let.
Mezi čtenáři ve věku kolem deseti let a čtenáři ve věku zhruba třinácti až patácti let je propastný rozdíl. A upřímně, ony jsou velké rozdíly mezi mladými čtenáři stejného věku. Zeptáte se dětí jedné třídy co čtou a nestačíte se divit, jaké rozdíly tam jsou. Vliv na to má mnoho okolností, to nebudeme rozebírat. Příběhy, které jsem sepsal, popisují naše dětství od doby kdy nám bylo kolem deseti, a také věk kolem čtrnácti let. S tím jsem se rozhodl vypořádat právě tak, že to bude rozděleno na dva díly. První bude zaměřen na ty mladší čtenáře, bude popisovat mladší období naší party, budu se snažit tam podprahově působit i výchovně, děti tam najdou i návody na různé hry. Druhý díl, určený pro ty starší, bude mít bohatější sloh, bude méně výchovný a více zábavný.
 
 
Vy se vždy tak rozpovídáte, že rovnou odpovídáte na další mé otázky. Tak dál. Prožil jste si při psaní ty jednou prožité události znovu?
 
Samozřejmě. To jinak ani nejde. Navíc na tom bylo vzácné to, že já si to vše znovu prožil a promítnul před očima i za mé kamarády a vlastně jsem se tak pravidelně dostával do jejich kůže. Každý spisovatel prožívá život všech postav, ale když jde přímo o vaše přátele, o to více vás to s nimi citově sváže.
 
 
Takže by se dalo říci, že spisovatelé jsou mimořádně empatické povahy.
To rozhodně. O tom žádná. Musí se vžít do všech postav svých knih.
 
Jste stále spolu? Fungujete pořád jako parta?
Ne. Naše parta se úplně rozplynula. Kamarády jsem viděl naposledy na jednom úplně náhodou zorganizovaném srazu, a to už je taky hodně let a nepřišly tehdy dvě ze tří žen. Ze sedmi se nás sešlo pět.
 
 
Vzpomínáte na ta léta rád?
 
Určitě. Díky partě, kterou jsem měl, jsem prožil nádherné, úžasné dětství. Spoustu krásných zážitků. A že byli mí přátelé o tři roky mladší, tak jsem si s nimi vlastně to dětství i prodloužil. Mí spolužáci na střední škole zkoušeli své první pivo a podobně a já trávil víkend na Čeladné, kde jsem s kamarády lyžoval, boboval, stavěl bunkr ze sněhu. Rozhodně nemám pocit, že bych se tím o něco připravil. Mohl bych se rozepsat o detailech, ale o tom se možná někdy dočtete v knize, jak co bylo a jak vše dopadlo.
 
 
Je to kniha pro mládež. Bude mít i nějaký výchovný charakter?
 
Mám v plánu touto cestou zapůsobit na mládež a ukázat jim možnosti skvělé zábavy, která je v současnosti nešťastně a nesprávně zapomínána. Chci jim povyprávět o tom, co je to skutečné přátelství a ukázat, jak je možné si ho prožít a byl bych rád, kdyby se tento "vzkaz" dostal do rukou i jejich rodičům. Nebojím se ani toho, že se v těch příbězích nepíše o počítači či mobilním telefonu. Je mi ctí a je to vlastně cílem ukázat mládeži, jak snadno a hravě jsme to zvládali i bez těchto zařízení.
Dnes se mládež kasá stovkami kamarádů získaných na sociální síti, ale pochybuji, že jim to přináší to, co nám přineslo přátelství v sedmi lidech. Mnoho odborníků o tom stále mluví, že to po stránce psychosociálního vývoje není nic dobrého. A tak to, co pro nás devadesátých letech dvacátého století, i ve starších dobách bylo normální, je třeba současné mládeži říkat a vyprávět jim o tom, aby věděli, jak na to. Jak získat opravdové kamarády.
 
 
Budu se těšit, až to dopíšete a vydáte.
 
Děkuji, já také. Cíl je v nedohlednu. :-)

 

 

 

 

TOPlist