Založit webové stránky nebo eShop
 

Jakub Koval - jeho knižní díla

Povídání o knize "Slečno jste sama?

 

Třetí povídání, tentokrát o knize „Slečno, jste sama?“
Já bych se zeptala hned na samotný název. Přímo v knize v první kapitole přesně tato věta zazní. Je to náhoda nebo to spolu souvisí?
Ano, souvisí to spolu hodně. Už jsem měl nějakou tu osnovu, o čem to bude, a neměl jsem název. Když od začátku víte, o čem bude celé dílo, obvykle mu také dáte rovnou název a následně to pak může pomáhat v tom, že to nějaký způsobem drží směr, kterým se vymýšlený děj odvíjí.
Když dáváte knize název hned na začátku, vypovídá to podle mě při nejmenším o tom, že už máte v hlavě jasnou osnovu děje od začátku do konce.  
Já měl od začátku název pro své první dílo, které jsem psal na střední škole. Mám na mysli ty příběhy o mně a mých kamarádech. Ale v současnosti vím jistě, že ho pojmenuji jinak. Také jsem měl od začátku název pro Tajemství nesmrtelnosti, ale u této knihy jsem název od začátku neměl. Dokonce jsem hodně lítal v tom, o čem vlastně bude děj. Při psaní knihy „Slečno, jste sama?“ se mi do určité chvíle výrazně měnil plán děje a jeho konec skoro každou další napsanou stránkou. O čem přesně to celé bude a kam to chci směřovat, to jsem věděl jistě až po několika desítkách stran, kdy jsem již měl rozklíčované postavy, a začala se nějakým způsobem rýsovat duše této knihy. Do té doby jsem šel kapitolu od kapitoly a ten cíl jsem trochu hledal. Jen hlavní postavu jsem měl jasnou. Věděl jsem, že chci psát o tenistce, co se zamiluje.
Navzdory původní myšlence, jsem po chvilce psaní, kdy jsem si v úvodní části pohrával a doslova si užíval popis jemné romantiky, měl jasno v tom, že chci, aby tato kniha opravdu zůstala především milým, romantickým příběhem. V tu chvíli už jsem zároveň věnoval hodně velké úsilí dobrat se konečně k nějakému vystižnému názvu. A byla to právě ta tázací věta, adresovaná jednou postavou právě hlavní hrdince. Ta věta tak krásně vystihovala právě hlavní hrdinku, že už jsem neměl nad čím váhat. A ten otazník v názvu, ten tam byl hodně důležitý. Být tam tečka, možná bych ještě napsal něco úplně jiného, co úplně jinak skončí.
A navíc se mi povedlo použít tuto větu ještě jednou, opět jako tázací v jedné vypjaté situaci na konci děje a za to jsem rád, protože tím jsem tomu názvu dal ještě větší význam a sílu.
 
 
V knize se zmiňujete o několika městech. Opravdu existujících. Dokonce jsem si během čtení tak nějak dokázala udělat obrázek o tom, kde přibližně leží rodné město hlavní hrdinky, ale vy jste tam název tohoto nejdůležitějšího města nikdy neuvedl. Proč?
 
Protože to město, které tam popisuji, to neexistuje. Neexistují postavy, neexistuje hlavní hrdinka, a proto jsem cítil nutnost, vymyslet si i to město, ve kterém hlavní hrdinka žije. On ten příběh, byť je smyšlený, působí dost pravdivě právě proto, kolik skutečných a konkrétních míst jsem tam zmínil. Zasadit i hlavní část děje do konkrétního města, na to už jsem neměl odvahu. Bál jsem se, že by čtenáři chtěli srovnávat, hledat v tom pravdu a kdyby ještě v jejich městě náhodou žila žena stejného jména a věku, asi by ji nedali pokoj. A tak jsem jednoduše hlavní místo děje vytvořil ve své hlavě.
 
 
Nicméně se pak poměrně pečlivě věnujete popisu prostředí, kde se odehrává tenisový turnaj. Městu Salzburku.
 
Ano, to je zase úplný opak toho, jak jsem se vypořádal s městem hlavní hrdinky. Nějaký odborník by to třeba uměl nějak pojmenovat, s něčím porovnat a vysvětlit, ale já nad tím nějak do hloubky neuvažoval, zda je to nějaký typický jev, či právě nějaká nedokonalost. Na jednu stranu vymyšlené město, kde žila hlavní hrdinka, kde jsem při popisu kombinoval místa měst, které znám, na straně druhé jsem si tolik děje zasadil do města, které existuje, a já tam nikdy nebyl. Nicméně ačkoliv jsem si tam navymýšlel věci, o nichž netuším, zda jsou slučitelné s realitoru, strávil jsem hodiny prohlížením Salzburku na fotkách, strávil jsem hodiny prohlížením si mapy města, abych nepsal nesmysly například o tom, kam si tam vyšla tenistka na procházku a podobně. Nějakému detailnímu popisu prostředí jsem se vyhnul, něco takového tam vlastně není, a něco jsem si v tomto městě i vymyslel.
 
 
Měl jste při popisu hlavní hrdinky a dalších postav nějakou inspiraci?
 
Co se týče povah, tak samozřejmě každý, kdo píše, i když se nejedná o skutečný příběh a děj a postavy si vymýšlí, vychází a čerpá nejen z představ, ale i ze svých zkušeností, a tak aniž by chtěl, tak vlastně sem tam do rysů některé postavy, promítne něco, s čím se sám setkal, povahové rysy někoho, koho poznal. Nicméně ani nějaká známá tenistka ani nějaká mi blízká osoba nebyla mi přímou inspirací při tvorbě postav. Postavy jsem si vymýšlel. Musím se však přiznat, že mi tolik utkvěli v paměti i na srdci mí kamarádi z dětství, že při vymýšlení jmen jsou jejich jména první, která se mi vybaví, hledám-li do knihy jména pro skupinu nějakých přátel. Ale to je tak vše. Použil jsem mně známá jména blízkých, ale osobnosti jsme vytvářel své. 
 
 
Na co byste čtenáře nalákal?
 
Ve stručnosti na příběh o lásce a o ženě, která nám připomene, že jen s pílí a trpělivostí dosáhneme vytouženého cíle.
Když jsem to psal, psal jsem to s cílem vytvořit mílý romantický příběh, který bude dostatečně bohatý po stránce humoru, ale nebude postrádat ani porci napětí.
Užije si čtenář, který rád sleduje tenis, ačkoliv bych asi nedal ruku do ohně za použité termíny a velcí fandové tenisu tam možná budou postrádat nějaký ten jejich slang, ale díky tomu je to aspoň srozumitelné pro všechy ostatní, užije si čtenář, který má rád romantiku a humor, užije si i ten, kdo má rád, když při čtení řádků na svých rukách drží palce hlavní hrdince a stránky otáčí jen malíčkama.
Jak jsem se v knize „Tajemství nesmrtelnosti“ snažil vše důkladně popsat a rozepsat a vytvořit opravdu velké, pečlivě promyšlené dílo, tak knihu „Slečno, jste sama?“ jsem chtěl mít především svižnou, snadno čtivou, přičemž jsem ale nijak nešetřil při popisu těch hezkých, romantických částí. Navíc je to ze současnosti a tak přirozeně odpadá nutnost určité věci popisovat a vysvětlovat. Je to výborná knížka na letní dovolenou, je to dobrý dárek i pro ty, kteří moc nečtou. Náročný čtenář si jistě přijde na své a nenáročný se určitě nebude muset při čtení vracet, aby si něco připomenul.  
TOPlist