koval.eu | Povídání o knize Tajemství nesmrtelnosti

Povídání o knize Tajemství nesmrtelnosti

Zde vám nabízím přepis rozhovoru, který se mnou v rámci své školní práce vedla studentka VŠ. Vyprávím o svém největším díle „Tajemství nesmrtelnosti“.

Vždy mě zajímalo, jak spisovatel dojde k tomu, že něco takového napíše. Jak spisovatel vymýšlí děj, jak vymýšlí jednotlivé události. Autor knihy „Tajemství nesmrtelnosti“ mi svými odpověďmi a vyprávěním umožnil nahlédnout do jeho tvůrčího světa, světa fantazie.

Předně bych se chtěla zeptat, proč se bráníte, když vás oslovím slovem spisovatel? (Bylo mi totiž hned na úvod řečeno, abych jej takto neoslovovala.)

Já nejsem spisovatel.

Ale knihy jste napsal.

Pro mě je spisovatel někdo, kdo se psaním knih živí, je slavný a jeho díla se vydávají po tisících a dají se koupit v knihkupectví. Ačkoliv keří autoři z těch, kdo mají svá díla na poličkách v knihkupectvích, jsou slavní. Kolik z nich se tím dnes uživí, že? Skoro nikdo. Je to koníček. Ani kdysi to nemohl být zdroj obživy.

Napsal jsem knihy, to ano. Ale jsem jen autor. Spisovatel ještě ne.

Jedno nakladatelství chtělo vydat mou knihu, ale nedopadlo to z důvodů toho, že se v průběhu jednání změnili majitelé a nové projekty zrušili. Měli jsme hotové korektury, smlouvu připravenou k podpisu. Díla jsou dokonce i v nějakém tom státním archivu, kam se povinně musejí odeslat výtisky vydané knihy. Ale nakonec to vydáno v nějakém nákladu nebylo.

Mě to stálo už tolik sil, že jsem se tehdy zasekl a řekl jsem si, že si musím dát pauzu. Tedy pořád je to tak, že bylo vytištěno jen pár kusů jen pro mou potřebu s cílem prezentace knih a obdarování příbuzných. Asi dvacet kusů z každého titulu tak koluje po světě, ale to jen proto, že jsem si je nechal vytisknout a daroval je přátelům a blízkým.

Pojem spisovatel vnímám jako označení osoby, jejíž dílo doma vlastní alespoň pár tisíc čtenářů.

Dneska píše knihy kde kdo. Někdo jen pro sebe zapisuje své paměti, někdo to má jako svého koníčka, že píše drobné novely a rozdává je přátelům na vánoce a nemá s nimi vyšší plány buď proto, že ani nechce, nebo tomu tak nevěří, no a někdo má pro změnu takové jméno, že může napsat cokoliv a ono se to prodává po deseti tisících kusech, a přesto není nikdo z těchto lidí označován za spisovatele.

Tedy z toho důvodu si myslím, že bych mohl být oslovován spíše jen výrazem autor knih, než spisovatel.

Zmínil jste problematiku toho, jak kdo svým knihám věří. Že je někteří píší jen pro své potěšení. Psal jste knihy od začátku spíše pro své potěšení, abyste je pak daroval známým na vánoce, jak jste říkal, nebo jste jim věřil tolik, že jste je psal s vidinou toho, že se budou prodávát v knihkupectvích?

Já svým knihám velice věřím. Tajemství nesmrtelnosti je povedené, rozsáhlé dílo. Když jsem ho psal, viděl jsem ho na plátnech kin jako velkolepý dobrodružný film, ale jsem nohama na zemi. Nemám prostředky ani známosti ani jméno na to, abych své knihy dotlačil na pulty velkých knihkupectví, natož na stůl filmovému producentovi. Mé další snahy a jednání s dalšími dvěma nakladatestvími nedopadly úspěšně a pak už jsem neměl sílu hledat dál.

Říkáte, že věříte svým knihám, především těm příběhům. Jak to myslíte tím, že věříte především příběhům.

To myslím tak, že si netroufám hodnotit, na jaké úrovni je přímo můj styl psaní - ačkoliv i ten byl kladně hodnocen těmi několika čtenáři a tím prvním nakladatelství, které to chtělo vydat - a byli to všichni vášniví čtenáři – nicméně stoprocentně věřím především tomu celkovému ději. Tomu nápadu. To jak dovede zapůsobit na city. Láska je v mých knihách pilířem celého děje a věřím, že se mi to textem povedlo vyjádřit. Mé knihy mají svých pár čtenářů a z jejich reakcí dnes už vím, že se to povedlo. Byli pobaveni, dojati, líbilo se.

Například právě kniha Tajemství nemsrtelnosti obsahuje hodně prvků. Je to historické, dobrodružné, válečné dílo, protkané čáry a kouzly, přesto ta největší síla, ten pilíř děje, je láska. A to nejen láska mezi dvěma mladými lidmi. To je jen část romantické stránky děje, zápletka. Jde tam hlavně o lásku rodinnou. Silné pouto dětí a rodičů. A také láska panovníka k vlastnímu lidu. Dal jsem do toho hodně, abych navzdory dobrodružnému, válečnému ději, kde o lumpy není nouze, na maximum vyzdvihl a připomněl lidem v dnešní době to krásné, co mezi námi je a mělo by být. Láska princezny k vlastním rodičům byla vlastně hlavní myšlenka celého děje. Je to přece celé o tom, že dívka hledá cestu, jak rodiče zachránit. Všechno ostatní už je prostě děj. Ano - hlavní myšlenka knihy „Tajemství nesmrtelnosti“, je láska k rodině.

Kdyby tuto knihu chtěli filmaři uvést na plátna kin, každý režisér by si hledal vlastní cestu k tomu, jak to zpracovat. Jeden by z toho mohl udělat velkolepý válečný historický velkofilm plný efektů a akce, jiný by si z toho hravě uměl vytáhnout to, co by potřeboval pro líbivou a úsměvnou pohádku, další by mohl potlačit prvky napětí a válčení a mohl by z toho utvořit mimořádně silný romantický příbeh. Nevyloučil bych ani animovanou variantu, kdyby se mě někdo ptal. A věřím, že ten, který by to uměl skloubit, by vytvořil velké dílo, se kterým by jistě překročil dosavadní limity české filmové tvorby.

Stejně tak čtenář. Přijde si na své ten, kdo má rád fantasy plné napětí a akce, přičemž zkrátka nepřijde ani ten, kdo miluje romatické scény a láskyplné příběhy. Přijde si na své osmnáctiletá holka, co má ráda tuto literaturu, protože bude žít život hlavní hrdinky, přičemž zkrátka nepřijde ani zralý padesátiletý čtenář, který bude mít dostatek prostoru vžít se například do role rytíře, který princeznu doprovází na její pouti.

Rovněž kniha „Slečno, jste sama?“ je především příběh o lásce. Ale byť je to novela, kterou jsem cíleně psal tak, že jsem moc neuhýbal od hlavní hrdinky, aby to bylo svižné čtení, i tak dává prostor k tomu, aby si ji s chutí přečetli jak ženy, tak i muži.

Jak jste začal psát „Tajemství nesmrtelnosti“? Co bylo úplně na začátku?

No, cesta tohoto díla byla dlouhá.

Na začátku bylo malé divadelní představení s mými žáky na základní škole.

Už dříve jsem s jinými žáky něco nacvičil a zahrál. Tentokrát jsem chtěl přijít s vlastním příběhem. Tak jsem jednoho dne sedl doma k sešitu a psal jsem. Chtěl jsem napsat něco, co bude žáky podprahově rozvíjet ve vnímání lidských vztahů, co je donutí se zamyslet nad svými rodiči, pojmem rodina, zároveň je to pobaví, zároveň aby si to sami užili. A představení s dětmi nesmí postrádat písničky, respektive zpěv. Píseň ztmeluje, hezká píseň v nás uvolňuje a probouzí krásné pocity. Každé divadélko s dětmi je vlastně takový malý muzikálek. Tak přišel nápad napsat příběh o princezně, která zachrání své zakleté rodiče zpěvem. Aby to bylo něčím zajimavé a napínavé, přidal jsem princezně nějaké ty úkoly, které musí splnit, aby se vše povedlo. Takže mě napadl děj, kdy se princezna v cizí zemi skrývá před nesmrtelným útočníkem, který vězní její rodiče, a tam nachází indicie, které ji přivedou k rozluštění tajemství nesmrtelnosti toho útočníka.

Přípravu divadla, aniž bych vytlačil to, co se žáci měli během roku naučit, jsem vměstnal do hodin hudební výchovy, dramatické výchovy a v hodinách výtvarné výchovy, když se to hodilo do plánu, jsme se věnovali výrobě rekvizit. Mimo to jsme se scházeli ráno před vyučováním vždy ve skupině, se kterou jsem potřeboval nacvičit určitou scénu. Kostýmy připravili rodiče. To na tom asi bylo to nejkrásnější. Že jsme měli společný cíl, který se podařil různě vtlačit do více předmětů vyučování a to zapojení rodičů, kdy doma s dětmi zkoušeli text, pomáhali jim s kostými, to jim přinášelo něco, co mělo mnohem větší dosah, než že jen na konci zahráli divadlo.

Šlo to, jak se říká, od ruky, nebo byla nějaká úskalí?

No překážek bylo. Už jsem něco takového vytvořil, ale to jsme se scházeli mimo vyučování s žáky z různých tříd, kteří opravdu chtěli. Když chcete něco takového vymyslet jako třídní učitel pro vlastní třídu, kde je přes třicet žáků různých povah, a chcete to vhodně a účelně zakomponovat i do vyučování - někteří chtějí, někteří ne, a ti co ne, ty musíte přivést k tomu, že se jim to líbit bude a žádnému nemůžete říci: „Ty nebudeš dělat nic. Ty se jen dívej.“ Vytížit je musíte všechny.

Ten nápad, to napsat, přišel na začátku školního roku, kdy jsem měl šestnáct žáků čtvrté třídy. Někdy v říjnu, kdy už jsem si na ně tak nějak zvykl a říkal jsem si: „Ten je třídní hrdina, ta princezna a tenhle je rošťák,“ tak to začala v hlavě naskakovat.

Jakmile jsem měl skoro hotový scénář, naše dva čtvrté ročníky se z ekonomických důvodů spojily a já měl najednou dvakrát více žáků. To mě samozřejmě donutilo udělat děj bohatější a delší, neboť jsem potřeboval nějak obsadit všechny. Ale v určitých případech jsem to vyřešil i jednodušeji. Ze dvou čarodějek jsem udělal pět a podobně.

Se třemi, kteří za žádnou cenu nechtěli hrát, jsem se domluvil na pomoci s rekvizitami, zvukem a ruchy. Ale to byli jen tři. – smích - Navíc jsem se zároveň snažil každému ušít roli na triko. Tak vznikaly všechny důležitější postavy. Ukecané šťabajzny vyfasovaly role čarodějek, milé nenápadné dívčiny byly víly – které mimochodem v knize nejsou, ty byly jen v muzikálu – ramenatý hoch hrál rytíře, který doprovázel princeznu na její pouti. A znáte to. V každé třídě se vždy najde dívka, která je takovou třídní maminou. Ta samozřejmě dostala roli královny, matky hlavní postavy.

No a tak, jak jsem psal role dětem na míru, tak jsem pak naopak částečně využíval jejich povahových rysů při tvorbě povahopisu postav v knize. V případě čarodějek se mi při psaní knihy zobrazovaly před očima i tváře těch dívek, které čarodějky hrály v divadle. Tak jim to sedlo. – smích.

Takže vaši žáci vám byli inspirací při tvorbě postav?

Ano byli. Jak jsem řekl, ty divadelní role, ty texty, byly šité dětem na míru, aby se jim to dobře hrálo. Pro takové malé, nesmělé herce je to výhoda, když se na pódiu cítí trochu sami sebou. Malou nenápadnou tichou dívku nedonutíte v rámci třídního vystoupení hrát třeba královského šaška. Následně při psaní knihy jsem z nich vycházel. Samozřejmě jsem je více či méně přetvářel a idealizoval dle potřeby, navíc v knize jsou postavy dospělé osoby, ale často jsem se přistihl přitom, jak jsem si říkal: „Ano, takhle by to řekla i ona sama, takhle by to určitě udělal i on.“ A tím, jaké postavy jsem šil dětem na triko a jaké postavy jsem tím vlastně měl k dispozici v tom školním muzikálku, to vlastně svým způsobem ovlivnilo i děj knihy. V knize ale vznikly postavy, které v divadelním představení nebyly vůbec, a naopak, některé jsem v knize nepoužil, takže se to netýkalo všech.

Co dalšího vám bylo inspirací při vaší tvorbě?

Mě vždy ve všem velice inspirovala hudba. Když jsem jako náctiletý skládal u kytary folkové písničky, byla vždy nejdříve melodie a do jejího rytmu a tónů jsem pak psal text. Nebo to šlo tak nějak současně, ale nikdy to nebylo tak, že jsem napsal verše, které bych se pak snažil zhudebnit.

Taktéž u knihy mi v mnohém pomohla hudba. Nevím, jak to mají jiní autoři, ale já jsem hudebně založený a hudba na mě velmi silně působí. Kdykoliv něco poslouchám, zavřu oči a fantazie se rozjede na plné obrátky. Ať už to bylo tak, že jsem poslouchal něco, co ve mně vzbudilo představy, na základě kterých vznikla určitá scéna a já ji zapsal, nebo jsem si cíleně pouštěl do uší pořád do kola určitou hudbu, která ve mně umocňovala emoce, které jsem v sobě potřeboval posílit k dotvoření konkrétního děje.

Potřebujete ke psaní klid, když přitom vlastně dokážete poslouchat hudbu a pomáhá vám?

Hudbu jsem si pouštěl cíleně, když jsem věděl, že se potřebuji pro nějaký úsek nějak emočně naladit. Prožil jsem si v mysli děj, který jsem chtěl napsat, pak jsem hudbu vypnul a rychle přenesl na "papír" co jsem si představoval. Jinak ano, potřebuji absolutní klid. Psal jsem, když jsem byl doma sám, nebo jsem psal dlouho do noci, když už doma všichni spali. Knihu „Slečno, jste sama?“ jsem zase pro změnu psal převážně brzy ráno. Vstal jsem ve čtyři ráno, psal, a pak na sedm do práce. Ačkoliv dovedu poslouchat hudbu, která mě naopak inspiruje a popohání, jakýkoliv jiný zvuk mi vadí. Vytahuje mě z toho světa fantazie do reality a trhá nit.

Kniha „Tajemství nesmrtelnosti“ je spíše pohádka, nebo fantasy?

Tak vzhledem k tomu, že je to rozsáhle psaný jeden příběh a rozhodně není určen pro nejmenší, tak fantasy. Mi osobně pojem fantasy moc dobře nedělá. - Smích. - Já osobně to popisuji podstatně rozvinutěji – historický dobrodružný román s prvky nadpřirozena – ale pod pojmem historický už si spíše člověk vybavujeme něco, co vychází ze skutečnosti. Z dějin našich zemí, zatímco tento příběh je naprosto smyšlený včetně doby a území, na kterém se odehrává. I odbornící, když si vyslechli mou víceslovnou klasifikaci, tak sice souhlasili, protože to je správná specifikace, ale vždy řekli: „Takže takové fantasy.“ – smích.

Psal jste to od začátku s cílem vytvořit tak obsáhlý příběh? Na někoho, kdo začíná, je to opravdu slušný kus. Ačkoliv musím přiznat, že si zrovna nevybavuji, jestli třeba nějací světoví autoři taky nemají první dílo zároveň tím největším a nejlepším.

To je zajímavá myšlenka. To by mě samotného zajímalo. Já jsem se taky při studiích nějak nezajímal o pořadí těch děl, které nám učitelka litratury diktovala jako nejznámější.

Víte, nemohu říci, že bych měl hned na začátku nějaký plán, jak velké to bude. Můžete mít sebelepší plán, co chcete napsat, ale při psaní vět se vám hlavou honí tolik myšlenek, že se to neustále mění a mění. Někdy jsem se sám překvapoval, kam se mi děj od původního plánu nasměroval poté, co jsem změnil či opravil jedinou maličkost. Ano, chtěl jsem napsat velký příběh, ale to, jak se to nakonec rozvinulo, to jsem na začátku myslím nečekal.

V první fázi, kdy jsem se vlastně rozhodl rozšířit tu původní myšlenku, která se nacházela na dvaceti stránkách scénáře pro divadlo s dětmi, jsem se po roce a půl psaní dostal na nějakých stosedmdesát stran. Vznikl promyšlený příběh z pozice vypravěče, ale navzdory už tak velkému rozsahu to byla taková holá linka s minimem přímých vět, s čímž jsem nebyl spokojen. Navíc k přečtení to opravdu nebylo. I těch stosedmdesát stran bylo jen takovým základem pro mě, kdy jen já jsem si v hlavě nesl kvanta dalších nezapsaných myšlenek, zápletek. Druhý by z toho, co bylo v tu chvíli na papíře, nic neměl. Přiznávám, že v této fázi jsem si tak nějak připustil, že z něčeho tak rozsáhlého nechci jen povídku pro pobavení známých. Tehdy jsem začínal cítit, že to bude něco většího a už ve mně trochu rostla ta touha a cíl pokusit se napsat velkou knihu, kterou budu moci dát směle do ruky i jiné osobě, než někomu z rodiny.

Vstoupil jsem do druhé fáze, kdy jsem jednotlivé události začal detailně rozepisovat. Dotahoval jsem popis prostředí, pečlivě jsem rozepisoval jak akční, tak romantické scény, vznikaly ještě některé nové zápletky, úseky, které už jsem měl dostatečně jasné, jsem doplňoval přímými větami.

Když jsem byl plně spokojen s příběhem, přišla třetí fáze, kdy jsem se postupně ponořil do nitra každé postavy, abych si to prožil za ně. Rozepisoval textem prožitky, city, vznikaly další přímě věty.

Dokonce i po té, co už kniha byla zkušebně vytištěna a já si ji následně přečetl jako hotové knižní dílo s názvem Tajemství nesrmtelnosti, jsem ji tak výrazně doplnil, upravil, přidal tolik stran, že jsme ji pak ještě rozdělili na dva výtisky. A to bylo nějakých 510 stran. Pak jsem si dal velkou pauzu, abych to vyhnal z hlavy a vrátil jsem se k tomu po čase. Když jsem to četl, tak jsem si uvědomoval, že mi tam něco chybí, protože jsem to prostě měl jako autor v hlavě, ale nedal jsem to na papír a druhému čtenáři by to tam chybělo. A ejhle dotáhl jsem to na 600 stran a to s 2950 znaky na stranu.

Užíval jste si psaní?

Velice. Ve chvíli, kdy jsem k tomu sedl, jsem zapomínal, kdo jsem a kde jsem. Byl jsem tam. Byl jsem těmi rytíři, ač muž, byl jsem samozřejmě i tou princeznou. Kolem sebe jsem měl na stěnách vyvěšenou mapu děje, povahopisy, kalendář, časovou osu, ve kterém jsem si vše značil, abych se nezamotával a nechyboval v chronologii. Ze stejného důvodu jsem měl předem vypracované obrázky a půdorysy hradu i celého městečka pod ním. A každého dalšího objektu, který v ději je. Vydaná kniha některé tyto mapy a obrázky obsahuje. Akční scény jsem si s dřevěnou tyčí v ruce, jako s mečem, sehrál nikým neviděn ve sklepě, abych je následně dovedl správně popsat. Když jsem psal romantické, nebo jinak dojemné scény, neumíte si představit jak silně jsem to prožíval. Psal jsem konec a měl jsem slzy v očích. Můžu jen doufat, že čtenář z toho bude mít stejný zážitek, jako já, protože já si to užil neskutečně.

Bude mít Tajemství nesrmtelnosti nějaké pokračování?

Víte, bezprostředně po dopsání knihy „Tajemství nesmrtelnosti“ jsem o tom uvažoval a trávil jsem volné chvíle přemýšlením nad tím, o čem by to tak mělo být. Sám ale nejsem zastáncem takových přídavků. Téměř na sto procent to prostě nedopadne dobře. Jsou díla, která jsou od začátku stavěna s tím, že to bude série, ale tohle ne.

A další věc. Já sám, jako čtenář, neměl rád, když jsem po dočtení knihy došel k příliš otevřeným koncům, které si každý mohl domýšlet jinak, takže jsem děj své vlastní knihy poměrně pečlivě uzavřel, a tím jsem samozřejmě sám sobě uzavřel prostor pro nějaké pokračování.

Kniha Tajemství nesmrtelnosti je sice rozdělena na dva samostatné výtisky s rozdílnými podtituly, ale to bylo pouze z důvodu toho, že se velký výtisk obtížně vyráběl. Oba prezentované díly jsou tedy jedna kniha.

Plánujete, že byste někdy napsal další fantasy? Vaše první, nedokončené dílo Příběhy Ohnivýšh šípů je z úplně jiného soudku a kniha „Slečno, jste sama?“ je taky úplně něco jiného. Je to tak, že se teprve hledáte?

Ne, není to tak, že se hledám. Naopak. Vím určitě, že nechci psát pořád jen jeden žánr. Ano, obvykle se jeden autor zabývá sci-fi, jiný píše jen indiánky, jiní autoři chrlí drobné novely. Mé díla jsou žánrově velmi odlišné, ale mají své společné, co k sobě patří. To společné je ten příběh o lásce, rodině, přátelství. To je to, o čem chci a vždy budu psát, a jestli to bude povídka pro děti, smyšlený historický román nebo sci-fi, to je v mém případě prostě jen to poslendí - volba prostředí děje. Až zase někdy něco napíší, sám nevím, jestli to bude pohádka, horor, fantasy, nebo novela. Určitě to ale bude o lásce a určitě opět budu vyzdvihovat pouto přátel a rodiny.

Děkuji. Poprosila bych vás o něco na závěr ke knize „Tajemství nesmrtelnosti“.

Co máte na mysli?

Shrněte do co možná nejkratšího popisu co to je. Co pro vás znamená.

No tak to shrněme, co už bylo řečeno. Ať už je kniha „Tajemství nesmrtelnosti“ žánrově klasifikována jako fantasy, věřím, že i čtenáři, kteří nevyhledávají tyto díla, se v tomto případě dovedou přenést přes pohádkové prvky a a plně si vychutnají ten silný romantický příběh o mladé prinezně, která byla ochotna podstoupit cokoliv pro záchranu vlastních rodičů a svého lidu.

Myslím, že je vhodné, aby si lidé připomínali takové pojmy, jako je láska a rodina.

Jakub Koval - jeho knižní díla